Po 23 letech terapie: proměna identity pomáhajícího člověka
Po třiadvaceti letech práce s lidskou psychikou mám pocit, že jsem prožila tisíce životů jiných lidí. Přitom jsem slyšela příběhy násilí, zneužívání, úzkostí, zrady i zoufalství – a některé ve mně zůstaly déle, než bych chtěla. Zároveň dnes chápu, že nejde jen o lidskou a profesní empatii, nýbrž o postupnou proměnu vnitřního nastavení, která přichází po letech vystavení lidské temnotě i křehkosti.
Hledání vědeckého potvrzení vnitřní proměny terapeuta
V domnění, že možná jen přeháním nebo selhávám, jsem se rozhodla podívat na věc vědecky. Proto jsem začala hledat studie, které by mi potvrdily, že to, co prožívám, má svůj vývojový smysl, protože o téhle fázi profese nám rozhodně na katedře psychologie ani na žádném terapeutickém kurzu nic neřekli.
Když jsem se do nich začetla, pochopila jsem víc, než jsem čekala. Rønnestad a Skovholt ve svých dlouhodobých výzkumech popisují, že po dvaceti letech praxe vstupuje terapeut do období, kdy se jeho profesní a osobní já začínají přirozeně prolínat. Jinými slovy, hranice mezi tím, kdo „pracuje“, a tím, kdo prostě „je“, se pozvolna rozpouští. Když jsem jejich texty četla, měla jsem pocit, že popisují přesně to, co se děje i mně.
S čím je terapeut po dvaceti letech praxe konfrontován
Ve výzkumech Rønnestada, Skovholta a Orlinského se ukazuje, že kolem dvacátého roku praxe se vnitřní dynamika terapeuta proměňuje. Zatímco dříve převládala profesionální jistota, školení, role a metody, nyní nastává období, kdy se jistoty začínají zpochybňovat. Nejde však o vyhoření, ale spíše o přirozené dozrávání vědomí, které se už nespokojí s tím, co funguje – naopak chce pochopit, proč vůbec něco dělat dál. Právě proto bych ráda uvedla, co studie odhalila a co bych i já v mnoha bodech podepsala.
Ztráta iluze o možnosti spasit
Na začátku kariéry bývá silná touha měnit svět, pomáhat, napravovat. Postupem času však přichází střízlivé poznání: nikdo nemůže zachránit druhého, pokud on sám nechce být zachráněn.
Tato pravda přináší úlevu i bolest zároveň – úlevu z odpovědnosti, ale současně také bolest z bezmoci, kterou se člověk musí naučit nést bez cynismu. A právě tehdy začíná růst opravdová zralost.
Setkání s morální únavou
Po tisících sezení se začne vytrácet překvapení. Znovu a znovu lidé přinášejí tytéž příběhy – jen v jiných kulisách.
Zrazené ženy, agresivní muži, zklamané děti v tělech dospělých, křivdy, strachy, nenaplněné potřeby, nesebevědomí… A spolu s tím přichází zvláštní druh morální únavy – ne z klientů, ale z konfrontace s tím, jak pomalu se lidé učí být poctiví sami k sobě. Nakonec je to tichá únava z lidské opakovanosti, která se nedá obejít.
Oslabení hranic mezi profesním a osobním světem
Po letech naslouchání se psychická membrána stává tenčí. Emoce klientů se ukládají, rezonují a občas se promítají i do vlastního života, snů či vztahů. Postupně tak terapeut začíná více nahlížet do vlastní zranitelnosti – ne v podobě slabosti, ale jako přirozené přesycení příběhy, které v něm zůstávají. Zároveň právě tehdy vzniká hlubší lidskost – schopnost být přítomen, i když už není síla všechno chápat.
Únava z neustálé interpretace
Po třiadvaceti letech už člověk slyšel všechno. Není snad žádné trauma, které by ho překvapilo. Proto se může dostavit vyčerpání z nutnosti „rozumět“.
Ve skutečnosti jde o jemnou, ale velmi náročnou formu duševní zátěže, která se často navenek neprojeví. A přesto může vést k hlubokému přehodnocení, co vlastně znamená „pomáhat“.
Proměna identity terapeuta
Podle Rønnestada a Skovholta přichází fáze, kdy se terapeut přestává vnímat primárně jako pomáhající a více jako člověk, který „prostě je“. Postupně se uvolňuje od potřeby být odborníkem, dává větší prostor intuici, klidu a přirozenosti. Jeho způsob práce se tím pádem mění — stává se méně technickým, více lidským. A právě zde se začíná rodit nová hloubka: bytí místo výkonu.
Dopady na osobní vývoj
Tato fáze přináší i osobní důsledky:
- ztrátu smyslu dřívějších ambicí,
- potřebu přehodnotit životní rovnováhu,
- fyzickou i hormonální únavu,
- a někdy i paradoxní touhu „ztratit profesi“, aby mohl člověk znovu najít sám sebe.
Neznamená to slabost. Je to další fáze lidského zrání, kdy se „pomáhající“ archetyp postupně rozpadá a člověk se vrací k prostému bytí – bez role, bez očekávání, ale s větší pravdivostí.
Závěrečné zamyšlení
Možná právě proto se tolik zkušených terapeutů po dvaceti a více letech obrací k jiným formám práce — výuce, přednášení, umění, psaní, přírodě, tichu. Neutíkají od své profese, spíše jen pokračují jinudy. Po všech těch příbězích se chtějí znovu dotknout života – ne jako pozorovatelé, ale jako účastníci.
Možná i proto mám pocit, že nastává doba, kdy se ze mě už nemusí stát „lepší terapeut“. Stačí být člověkem, který všechno, co se naučil, nechá pomalu rozpustit do ticha.
A tam, někde mezi koncem a začátkem, čeká nová kapitola práce, která už možná ani nebude terapií.
Dnes už vím, že tato fáze není koncem. Je spíš pozvánkou k tomu, abych znovu objevila radost z bytí – bez nutnosti stále něco vysvětlovat, analyzovat a chápat.
| Oblast | Zjištění / charakteristika | Průměrná délka praxe (roky) |
|---|---|---|
| Hlavní vývojový posun | Postupně dochází k posunu od „techniky“ k „bytí v roli“ – práce se stává přirozenější, intuitivnější a méně řízená pravidly. Tento proces bývá vnímán jako návrat k přirozenosti. | 20–25 |
| Vnímání kompetence | Sebehodnocení schopností obvykle roste do přibližně 15–20 let praxe. Poté může kolísat, což odráží spíše zralé přemýšlení než pochybnost. Následně se objevuje hledání hlubšího smyslu. | 15–25 |
| Hlavní motivace | Motivace se postupně mění – z potřeby „pomáhat druhým“ na snahu „žít v souladu se svými hodnotami“. V této fázi roste důraz na autenticitu, klid a osobní svobodu. | 20–30 |
| Zdroje síly | Zkušenost, schopnost být plně přítomen, zralé přijetí vlastních limitů a často i hlubší spiritualita se stávají hlavními zdroji stability a odolnosti. | 20+ |
| Typické přechody | Terapeuti se často přesouvají od individuální terapie k supervizi, výuce, psaní či mentoringu. Mnozí také omezují počet klientů a dávají přednost pomalejšímu, hloubkovému tempu práce. | 25–35 |
| Hlavní rizika | Objevuje se chronická expozice utrpení, emoční přesycení či únava z nutnosti být neustále stabilní. Tyto jevy lze zvládat pouze s vědomou péčí o rovnováhu a časem mimo terapeutické pole. | 15–30 |
| Vývoj vztahu ke klientům | Postupem let roste otevřenost a klid. Terapeut méně zachraňuje a více naslouchá. Díky tomu se vztah stává přirozenější a méně zatěžující, pokud je práce správně dávkovaná. | 20–30 |
| Osobní bilance | V určitém období může přijít ztráta smyslu nebo tzv. krize identity. Následně však často vzniká nové zaměření – buď v rámci profese, nebo mimo ni, jako přirozené pokračování cesty. | 20–30 |
| Co pomáhá k dlouhověkosti | Nejdůležitějšími faktory jsou dlouhodobá supervize, komunita zralých kolegů, kreativní činnost mimo terapii a dostatek času v přírodě. Tyto prvky výrazně prodlužují profesní vitalitu. | 20+ |
| Závěr | Po 20–30 letech se terapeut často symbolicky vrací k prostotě a lidskosti – „být s člověkem“, ale už bez naivity. Tato fáze bývá vnímána jako zralé spojení osobního a profesního bytí. | 25–35 |
Jste terapeut a chcete o sebe pečovat a nevyhořet?
Nabízím bezpečný prostor pro obnovu sil, sdílení a znovunalezení rovnováhy v profesní roli.
autor: Klára Hanzalová 2025
Zdroje:
Rønnestad, M. H. & Skovholt, T. M. (2003). The Journey of the Counselor and Therapist. Orlinsky, D. E. & Rønnestad, M. H. (2018). Psychotherapists Growing Older. Orlinsky, D. E. et al. (2005). How Psychotherapists Develop. Skovholt, T. M. & Trotter-Mathison, M. (2011). The Resilient Practitioner.
Jennings, L. & Skovholt, T. M. (1999). The Cognitive, Emotional, and Relational Characteristics of Master Therapists.
Geller, S. M. & Greenberg, L. S. (2012). Therapeutic Presence.
Schofield, M. J. & Grant, J. (2013). Developing the Psychotherapist.
