Budha nehledal štěstí, ale konec utrpení. A přesně popsal, jak na to.

Když se řekne Buddha, mnozí si představí sochu, modlitbu nebo náboženskou nauku. Jenže Buddha nebyl věřící – byl praktikující pozorovatel mysli. Hledal cestu ven z utrpení a došel k závěrům, které by obstály i v soudobé psychologii. Ve své době byl tím, čemu bychom dnes řekli existenciální terapeut, neurovědec i behaviorální psycholog v jednom. A co víc – jeho přístup nevyžadoval víru, ale přímé zkoumání.

Buddha jako pozorovatel mysli

Nezačínal teorií, ale zkušeností. Seděl, vnímal, pozoroval. Viděl, jak mysl reaguje na pocity, jak se poutá k touze a jak utrpení vzniká z nepochopení těchto procesů. V meditaci nešlo o klid, ale o vhleduplné zkoumání, o to, co vzniká, co zaniká a co se klamně tváří jako trvalé.

Zásadní rozdíl mezi buddhistickým pozorováním a mnoha současnými terapeutickými přístupy spočívá v tom, kde leží důraz. Moderní terapie často usiluje o porozumění obsahu – co se mi stalo, proč se to stalo, jak se to opakuje. Klient se tak znovu a znovu vrací k příběhu. Naproti tomu Buddha vedl mysl k pozorování samotného procesu – jak vzniká pocit, jak reaguje mysl, jak přichází připoutanost, jak se tvoří já.

Je to rozdíl mezi vnímat a chápat – mezi pozorovat jev a rozebírat důvod. Buddhistická psychologie je v tomto ohledu chirurgicky přesná: když se něco objeví, stačí to vidět, ne se s tím ztotožnit. Uvědomění není analýza – je to tiché, soucitné sledování.

Srovnání s moderní psychologií

Zatímco Freud se zabýval vytěsněnými obsahy, Jung šel dál do kolektivního nevědomí a archetypů. Oba však zůstávali v rámci interpretace – tedy v oblasti významu. Buddha naproti tomu interpretaci opouští. Nehledá co to znamená, ale jak to vzniká a zaniká. Kde Freud klade otázku „proč to cítím“, Buddha sleduje „jak se to objevuje“. Kde Jung zkoumá symbolický smysl snu, Buddha sleduje vznik myšlenky, její poutání a rozplynutí.

Carl Rogers zase vnáší do terapie důraz na přijetí, empatii a autenticitu. Věřil v růstové já jako potenciál, který se rozvíjí v bezpečném prostředí. Buddha by přitakal klidu, ale zároveň by upozornil, že „já“ není trvalá entita – a právě lpění na něm je jádrem utrpení.

Fritz Perls a gestalt terapie přinášejí kontakt s přítomným okamžikem – tady a teď. Podobně jako Buddha podporují bdělost. Ale Perls stále pracuje s osobou jako centrem dění, kdežto Buddha ukazuje, že vše vzniká a zaniká nezávisle na já – a že tohle uvědomění vede k osvobození.

V kognitivních směrech (Beck, Ellis) jde o změnu myšlenek – přepis chybného vnímání. Buddha by souhlasil, že myšlení klame – ale nechtěl by ho přepisovat. Spíš ho vidět takové, jaké je – a přestat mu věřit.

A nakonec Jon Kabat-Zinn – zakladatel mindfulness bez náboženského rámce. Jeho přístup čerpá přímo z buddhismu, ale zůstává v bezpečném poli sekulární praxe. Buddha by jej nejspíš pochválil za přístupnost – ale zároveň by připomněl, že skutečná cesta vede ještě hlouběji: k přímému prožitku pomíjivosti, ne-já a ukončení vznikání.

Zásadní rozdíl mezi moderní podporou „osobnosti – já“ a „ne – já“ v budhismu

Zásadní rozdíl spočívá také v tom, že většina moderních psychologických směrů podporuje rozvoj osobnosti, posílení já, práce s jeho strukturou a stabilitou. Buddha naopak ukazuje, že právě pouto k já a jeho obrana je hlavní příčinou utrpení. Cílem není vybudovat silnější ego, ale pochopit jeho pomíjivost a iluzornost – a tím se z něj osvobodit. To je radikální směr, který vyžaduje jinou odvahu: pustit to, co jsme celou dobu brali jako sebe. A právě tím se stává nejen hlubokým, ale i osvobozujícím.

Proto Buddha nenabízel terapii, ale techniku vhledu – která vede z utrpení ven, nikoli jen k lepšímu pochopení toho, proč trvá.

Diagnóza utrpení

Buddhovo učení začíná jako lékařská zpráva: existuje problém (dukkha), má příčinu (taṇhā – žízeň, touha), je možné jej ukončit (nirodha) a existuje cesta (magga). To nejsou dogmata, ale psychologická fakta – bolest je přirozená, ale utrpení vzniká ze způsobu, jak ji mysl zpracovává. Chtění, lpění, odpor – to jsou hluboké psychické mechanismy, které Buddha demaskoval. A to je velký rozdíl oproti mnoha současným psychologickým přístupům, které často kladou důraz na vnější okolnosti a externalizaci příčin utrpení – dětství, vlivy společnosti, chování druhých. Buddha ukazuje, že kořen utrpení není venku, ale v našem vztahu k tomu, co se děje. Nehledá viníky, ale poukazuje na mechanismus, který lze vidět, porozumět mu – a přestat ho živit.

Trochu z mé psychologické praxe

Osmidílná stezka je v podstatě kognitivně-behaviorální manuál pro život. Správné pochopení, úmysl, řeč, čin, obživa, úsilí, pozornost, soustředění – to je kompletní systém změny myšlení, cítění i chování. Je to zároveň etický, mentální i duchovní trénink v jednom.

Z vlastní praxe vidím, jak často klienti po hlubokém pochopení nebo silné terapii cítí úlevu, rovnováhu, dokonce jakýsi vnitřní dar – ale nezůstávají v bdělosti. Místo toho se po čase vracejí do starých kolejí. Jako by neunesli klid, jako by potřebovali znovu něco „rozvířit“. A tak znovu opakují vzorce – ne proto, že by nevěděli, ale protože nežijí poznání. Buddha velmi dobře věděl, že nestačí věci pochopit – je třeba je denně žít. Proto jeho stezka není jen teorií, ale živým způsobem bytí.

Pravda bez příkras: anattā, asubha, paṭicca samuppāda

Buddha se nebál témat, kterým se dnešní člověk vyhýbá – mluvil o odpudivosti těla (asubha), pomíjivosti krásy a rozkladu. Ukazoval, že to, co nazýváme „já“, je jen proces (anattā) – žádná pevná entita. A že všechno vzniká v závislosti na podmínkách (paṭicca samuppāda), což znamená, že utrpení má kořeny – a tím pádem může být vykořeněno.

Moderní terapie často uvízne v cyklu: hledání příčiny, zpracování příběhu, snaha o přijetí. Buddha jde dál – neidentifikuje se s příběhem. Učí nás rozpoznat mechanismus mysli, nepodléhat mu a postupně se od něj osvobozovat. To je síla, kterou si moderní psychologie teprve osvojuje.

Zásadní vhled přináší i Buddhovo učení o karmě a paccaya – tedy o tom, jak vznikají naše vnitřní i vnější problémy. Karma není trest, ale zákon příčiny a následku v mentální rovině. Každý čin, každé slovo, každá myšlenka zanechává otisk. A paccaya – podmínky, které vedou ke vzniku jevu – ukazují, že nic nevzniká samo, ale vše je podmíněno. Není to tedy osud, ale síť příčin, které lze poznat, rozpoznat – a přestat je slepě vytvářet. Tím vzniká prostor pro skutečnou svobodu.

Buddha nic nevymýšlel – jen pozoroval pravdu a přestal jí vzdorovat. A tím se stal nejen probuzeným, ale i prvním skutečným psychologem.

Trochu mojí vlastní upřímné reflexe

Abych byla upřímná – tím, že tohle píšu, si tak trochu podřezávám nohu pod vlastní terapeutickou židlí. Anebo možná jen přiznávám, že ta naše psychologická vybavenost má svoje limity – pevně stojí na západním podlaží, ale k nebi se nedívá. Ale tak to prostě je. Západní přístup, jakkoliv propracovaný, často zůstává na úrovni osobnosti, identity a řešení příběhů.

Buddhovo pojetí jde daleko hlouběji – směřuje ke svobodě od příběhů samotných. A právě v tom se ukazuje jeho síla. Jenže náš mentální rámec je formovaný zcela odlišně – vyrůstáme v materialisticky orientované kultuře, která staví na odměnách a trestech, na výkonu, účelu a zisku. Naše výchova i vzdělání nás vedou k tomu, že hodnotíme, kontrolujeme, usilujeme. V tomto prostředí je těžké vůbec pochopit, že by mohlo existovat osvobození právě skrze neuchopení, neúsilí a pozorování bez zásahu. Chybí nám jazyk, kontext i odvaha přestat se opravovat – a začít se dívat. A právě tím se stává nejen hlubokým, ale i osvobozujícím.

© Všechny obrázky, videa, texty, metody, kurzy, návody na použití, doporučení apod. jsou autorským dílem www.klara-hanzalova.cz© Mgr. Klára Hanzalová, a bez písemného souhlasu není kopírování, a to ani jejich částí, dovoleno. Více informací na klara@klara-hanzalova.cz . Samozřejmě lze sdílet všechny příspěvky na facebookových stránkách, Instagramu, (X) Twitteru a jiných sociálních sítích, a to s aktivním odkazem na www.klara-hanzalova.cz