Psychologický pohled na oběť v nás
Ve své praxi se s tím setkávám téměř denně. Skryté či zjevné formy sebelítosti se objevují snad u každého klienta. Někdy mají obleček smutku, někdy vzteku, jindy přichází v rouše oběti nebo v potřebě být konečně uznán, pochopen čí nenasytně milován.
Sebelítost bývá velmi dobře maskovaná – dokáže se převléct za křivdu, za „objektivní“ nespravedlnost světa, za tíhu osudu, za zraňující chování druhých. Ale dříve nebo později se k ní v terapii nebo konzultaci stejně dostaneme.
Jak se sebelítost vytváří?
Sebelítost se nevynoří zčista jasna. Vytváří se postupně, často v dětství, kdy člověk zjišťuje, že bolest, nemoc nebo slabost přitahuje pozornost. Dítě, které nedostalo lásku přímo, si ji často vynutí skrze nemoc nebo skrze roli oběti. Tato strategie se pak stává součástí jeho fungování i v dospělosti. Sebelítost se ale nevytváří jen jako „škemrající strategie“ o lásku a pozornost.
Často se rodí i z dlouhodobého nenaplnění základních lidských potřeb. Pokud dítě opakovaně nezažívá přijetí, bezpečí, pozornost nebo možnost být samo sebou, v jeho nitru postupně vzniká prázdné místo. Tam, kde měla být blízkost, je ticho. Tam, kde mělo být pochopení, je chlad. Sebelítost pak přichází jako snaha zaplnit tohle prázdné místo alespoň nějakým vnitřním konceptem – i kdyby to měl být příběh o tom, jak moc jsem odstrčený, nechtěný, přehlížený.
Je to tichý způsob, jak si sám sobě dokázat, že moje potřeba lásky byla oprávněná. A že když jsem ji nedostal, mám právo být zraněný. Právě proto je sebelítost tak hluboce zakořeněná a tak obtížně opouštěná. Nejde totiž jen o postoj, jde o kompenzaci prázdného místa v srdci.
„Učebnicové“ příklady vzniku sebelítosti:
Příkladů z praxe bych mohla uvést snad tisíce, ale představme si pár konkrétních osudů. Například klient, kterého v dětství rodiče neustále srovnávali se starším bratrem. Bratr vynikal, byl oblíbenější – jednoduše ten lepší. On sám ale pořád něco kazil. Postupně začal zjišťovat, že si pozornost může získat jedině tehdy, když ukáže, jak moc trpí, jak je nešťastný a jak mu nic nejde – vlastně si přivlastnil roli malého uplakaného „cíti“. A tak při každé příležitosti zdůrazňoval svou bolest, křivdu a ublížení. Tento postoj se postupně stal jeho strategií přežití. V dospělosti vyhledával partnerky, kteří ho zraňovali. A on dál zůstával ve svém příběhu: „Vidíte, já jsem ten, kdo pořád trpí.“ Tohle byla jeho pravda, jeho role. A z ní nechtěl ven, protože mu zajišťovala jistotu a pozornost.
Nebo jedna klientka, která vyrůstala v domácnosti s tvrdým, výsměšným otcem, který nenechal žádnou slabost bez sarkastického komentáře. Naučila se potlačovat své emoce. Kdykoli se cítila odmítnutá – a cítila se tak poměrně často, stáhla se do sebe a v tichosti si opakoval: „Já jsem ta, komu nikdo nerozumí. Já to mám nejhorší.“ Byl to tichý postoj – neustále se cyklící v minulostní komunikaci se svým otcem. Sebelítost ji provázela celým životem. Neokázale, nenápadně, ale trvale ji oddělovala od lidí, od blízkosti i od schopnosti cítit radost.
Sebelítost se nenápadně plíží do života, kdykoli se stane pohodlnější nechat se litovat nebo se sebelitovat, než vzít odpovědnost do vlastních rukou. V tu chvíli se z hlouby podvědomí vynoří loutkovodící naučený mechanismus: „Já jsem chudák, takže ode mě nemůžete nic chtít.“
Psychologický pohled: Sebelítost jako past
Z pohledu psychologie je sebelítost nebezpečná v tom, že:
- zafixuje člověka v roli oběti, ze které není úniku, protože „všechno se mi děje“ a já s tím nemůžu nic udělat.
- vytváří sekundární zisky, kdy získávám pozornost, výhody nebo omluvu pro to, že se nemusím pohnout z místa.
- člověk se neviditelně drží svého naučeného mentálního vzorce, protože z něj čerpá identitu.
A teď něco, co se možná čtenáři nebude líbit:
Sebelítost se může tvářit jako pokora, slabost nebo smutek, ale v některých případech je to forma pýchy a skryté či zjevné manipulace. Proč? Protože se pořád točí kolem já – moje bolest, moje křivda, můj nešťastný život, moje útrpnost. Je to střed vesmíru, jen převlečený za bolest.
Co může dlouhodobá sebelítost způsobit?
- Poruchy osobnosti, úzkosti a deprese.
- Histrionskou poruchu osobnosti – člověk touží po pozornosti a neustále se vrací ke svým bolestem.
- Manipulativní chování – sebelítost slouží jako nástroj k ovlivňování druhých.
- Depresivní a úzkostné stavy – sebelítost se zafixuje jako neviditelná struktura, která udržuje pocity bezvýchodnosti.
- Vnitřní vězení – sebelítost se stává nenápadným společníkem, který člověka uzamyká ve vlastním příběhu.
- Poškození vztahů – člověk, který dlouhodobě setrvává v roli oběti, vyčerpává své okolí.
- Bezradnost a frustraci blízkých – okolí se může cítit bezmocné, nepochopené nebo manipulované.
- Budování bariér – sebelítost brání vzájemné blízkosti, rovnováze a otevřenosti ve vztahu.
Sebelítost jako připoutanost
Z pohledu buddhismu je sebelítost přímo projevem připoutanosti k falešnému „já“. Buddhistický mistr by řekl: „Stále se držíš svého příběhu.“ Ego, které trpí, je stejně velké jako ego, které se vychloubá. Jedno hledá lásku, druhé obdiv, ale obě se točí kolem sebe.
Sebelítost je pýcha naruby. Je to ego, které není velké, ale bolavé – a právě proto se tím více prosazuje. Jakoby na nás křičelo: „Podívejte se na mě, jak moc trpím.“
Jak se sebelítost uzdravuje?
V terapii je prvním krokem uznání bolesti. Nepopírat ji, ale ani v ní neuvěznit. Důležité je vidět, kdy se bolest mění ve strukturu, kdy se z příběhu stává role.
Mimo terapii pomáhá:
- vědomé psaní – pozorovat, kdy se vracím k příběhu oběti
- práce s dechem a tělem, kdy uvolňuji napětí spojené se starými emočními vzorci
- pravidelné sebereflexní otázky: „Kdo je teď v popředí? Moje bolest, nebo moje vědomí?“
- návrat ke konání – místo neustálého analyzování začít dělat drobné kroky v běžném životě, které podporují otevřenost a odpovědnost.
Jak pracovat s hlubokým nenaplněním základních potřeb?
Když sebelítost vychází z nenaplněných potřeb, nestačí ji jen „pochopit“ nebo se jí snažit potlačit. Takové prázdné místo v srdci si zasluhuje postupné naplnění novou zkušeností. Krok za krokem.
Pomáhá například:
- Vědomě doplňovat chybějící zkušenosti. Nečekat, až mi někdo dá lásku, bezpečí nebo přijetí, ale začít si je vědomě vytvářet. Najít prostředí, kde mohu být přijat(a) takový(á), jaký(á) jsem. Pěstovat vztahy, kde je možné být autentický(á).
- Pracovat s vnitřním dítětem. Pomoci sobě samému jako dospělý, který se o své vnitřní dítě laskavě stará. V terapii i v každodenním životě můžeme začít aktivně budovat bezpečný vnitřní prostor, kde je o nás postaráno.
- Vědomě se přibližovat k prožitku. Kdykoli v sobě zachytím sebelítost, zkusím se zeptat: Co teď doopravdy potřebuju? Co by mě teď skutečně podpořilo? A začnu to krok za krokem naplňovat – drobnými, konkrétními činy, ne čekáním, že to přijde zvenku.
Pokud cítíš, že tě to oslovuje, můžeš tuto cestu začít buď samostatně pomocí deníku, meditace a vědomé práce se sebou, nebo se můžeš objednat na terapii, kde tě bezpečně provedu procesem doplňování těchto chybějících vrstev.
Je to cesta, která vede k lehkosti – ne k popření bolesti, ale k tomu, že ji nemusíme dál živit a chránit.
Domácí cvičení: Jak si sebelítost uvědomovat a měnit
Každý den si večer napiš jednu situaci, kde jsi pocítil(a), že jsi obětí, měl/a jsi pocit ublížení, nebo že tě někdo nepochopil. U každé situace se zeptej:
- Co jsem mohl(a) udělat jinak?
- Jakou výhodu jsem měl(a) z toho, že jsem zůstala v roli oběti?
- Jak bych reagoval(a), kdybych neměl(a) koncept sebe, že jsem oběť?
Pozoruj, zda tě tento postoj drží ve stagnaci nebo tě vybízí k pohybu. Postupně hledej způsoby, jak převzít více odpovědnosti i v maličkostech. Cesta vede přes návrat k vědomí, k jednoduchosti, k životu mimo koncepty mysli, které si o sobě vyprávíme. Sebelítost totiž přichází, protože jsme na sebe moc upnutí.
Sebelítost je bolest, která se proměnila v příběh „já – chudák“. Nejde jen o běžný smutek, ale o postoj, který nás staví do role oběti. Často začíná v dětství, když nezískáme bezpečí nebo přijetí, a skrze bolest se domáháme pozornosti. Na povrchu působí jako slabost, ale hluboko uvnitř jde o proměněné ego – „já pořád trpím“, což otvírá dveře k fixaci v roli oběti.
V buddhistickém pohledu je sebelítost vlastně pýcha zakrytá bolestí. Jde o připoutání k vlastnímu příběhu – „já pořád trpím“ stagnuje v kole negativních emocí. Ego, které touží po soucitu, je stejně „velké“ jako ego, které vyžaduje obdiv. Sebelítost je tiché volání: „Vidíte, jak moc trpím.“ Právě toto připoutání blokuje cestu k osvobození.
Pomůže postupná práce směřující od uvědomění k osvobození. Například:
- Vědomě si zapisuj situace, kdy ses cítil(a) jako oběť – a přemýšlej, jak jsi mohl(a) reagovat jinak.
- Dechová a tělesná cvičení pomáhají uvolnit napětí zakořeněné v emocích.
- Polož si pravidelně sebereflexní otázky, například: „Kdo dnes vede – bolest, nebo mé vědomí?“
- Hledej konkrétní kroky v životě, které posilují odpovědnost a otevřenost.
- Pro hlubší práci využij terapii, kde bezpečně projdeš procesem uzdravení.
© Všechny obrázky, videa, texty, metody, kurzy, návody na použití, doporučení apod. jsou autorským dílem www.klara-hanzalova.cz© Mgr. Klára Hanzalová, a bez písemného souhlasu není kopírování, a to ani jejich částí, dovoleno. Více informací na klara@klara-hanzalova.cz . Samozřejmě lze sdílet všechny příspěvky na facebookových stránkách, Instagramu, (X) Twitteru a jiných sociálních sítích, a to s aktivním odkazem na www.klara-hanzalova.cz
