Jsou vzpomínky z regresní terapie skutečné? A záleží na tom vůbec?
Proč není nejdůležitější, co člověk v regresi uvidí, ale co se následně změní v jeho současném prožívání a životě.
Mgr. Klára Hanzalová | psycholožka, terapeutka a lektorka | více než dvě desetiletí praxe v regresní terapii
Odborně aktualizováno: srpen 2026
Regresní terapie bývá spojována především s návratem do minulosti. S hledáním dávných vzpomínek, traumat, událostí z dětství a někdy také s obrazy, které lidé interpretují jako zkušenosti z minulých životů. Jenže právě tady podle mě vzniká jeden z největších omylů kolem regrese. Smyslem regresní terapie není najít co nejzajímavější minulost. Smyslem je změna v přítomnosti.
Po dlouholeté práci s regresí mě proto stále méně zajímá, jak dramatický příběh se během sezení objeví. Mnohem důležitější je pro mě jiná otázka: Co se změnilo v člověku, který ze sezení odchází?
Dokáže na situaci, která ho dříve zahlcovala, reagovat jinak? Ztratila některá vzpomínka část svého emočního náboje? Změnil se jeho vztah k sobě? Dokáže se rozhodnout jinak, nastavit hranici, necítit se automaticky ohrožený nebo přestat opakovat reakci, které sice dlouho rozuměl, ale nedokázal ji změnit?
Právě tímto pohledem se chci v tomto článku na regresní terapii podívat – jako na hlubinnou práci s lidskou zkušeností, jejím prožitkem a možností proměny toho, co z minulosti působí v přítomnosti.
Co mě naučila dlouholetá práce s regresí
Když jsem s regresní terapií začínala, přikládala jsem některým částem procesu jinou váhu než dnes. Stejně jako mnoho terapeutů pracujících hlubinně, jsem se přirozeně zajímala o příčinu. Kde problém vznikl? Která událost ho vytvořila? Jak daleko je potřeba se vrátit? Jenomže dlouhodobá práce s klienty ale postupně změnila můj pohled.
Dnes považuji za podstatnější než samotné nalezení události prožitek, který je s ní spojený, význam, který pro člověka získala, a způsob, jakým se tento starý vzorec projevuje v jeho současném životě.
To ostatně patří k hlavním myšlenkám, které rozvíjím také ve své knize Síla regresní terapie. Vzorec zde nechápu pouze jako vzpomínku na konkrétní událost, ale jako opakující se schéma emocí, myšlení a chování, které může vzniknout na základě předchozí zkušenosti a později ovlivňovat naše reakce, vztahy i rozhodování.
A ještě něco mě praxe naučila a to, že nejdramatičtější vzpomínka nemusí být terapeuticky nejdůležitější. Někdy má mnohem větší význam zdánlivě obyčejný okamžik, který se dotkl přesně toho místa, kolem něhož se později vytvořil celý způsob reagování.
Regrese není archeologická expedice do mozku
Představa, že někde v mozku leží dokonale zachovaný film našeho života a regresní terapeut pouze najde správnou zásuvku a pustí jej, je lákavá. Současné poznatky o paměti nám ale dávají mnohem komplikovanější obraz.
Vzpomínání je aktivní a rekonstruktivní proces. Vybavená zkušenost může zahrnovat skutečné autobiografické prvky, emoce, tělesné vjemy, pozdější interpretace, asociace a někdy také doplněné či nepřesné detaily. Proto považuji za velmi důležité rozlišovat dvě věci: historickou přesnost vzpomínky a psychologickou realitu prožitku člověka. To nejsou synonyma.
A právě tady se můj dnešní přístup k regresní terapii možná nejvíce vzdaluje populární představě o této metodě.
Musí být vzpomínka z regrese pravdivá?
Tohle je jedna z nejzajímavějších otázek celé regresní práce. A moje odpověď zní: Nemusím to vždy vědět.
Pokud se klient během regresní práce dostane ke konkrétní události, nemám možnost ověřit, zda každý její detail přesně odpovídá historické skutečnosti. Lidská paměť není přesným záznamem minulosti a terapeut by podle mě měl mít dost pokory, aby s touto skutečností počítal.
Ve své praxi proto vycházím z toho, že vzpomínky a subjektivní prožitky vybavené během regresní práce nemusejí představovat doslovný a ve všech detailech přesný záznam historických událostí. Pro samotnou práci je pro mě podstatný především prožitek, který se s vybavenou událostí pojí.
Klient se v regresi dostává ke konkrétním situacím souvisejícím s tématem, se kterým přichází, a spolu s nimi se mohou znovu aktivovat emoční a tělesné prožitky. Právě s nimi následně pracujeme.
Vybavením vzpomínky regresní práce nekončí
Důležitou součástí regresní práce je znovuprožití a zpracování události. Pozornost proto směřuje nejen k tomu, co se v minulosti odehrálo, ale především k emocím, tělesným reakcím a dalším složkám prožitku, které se při vybavení události aktivují. V průběhu procesu může docházet k jejich postupné abreakci a zpracování.
Samotné vybavení vzpomínky je tedy pouze částí procesu. Podstatná je práce s prožitkem a jeho zpracování.
Z dlouholeté praxe jsem se naučila neposuzovat význam regresní práce podle množství vybavených událostí ani podle toho, jak dramaticky působí. Mnohem důležitější je pro mě stav člověka po jejich zpracování a změna, která se následně projeví v jeho prožívání a životě.
Právě tady se podle mě dostáváme k samotné podstatě regresní práce.
A co „podvědomí“?
Slovo podvědomí používáme běžně a pro čtenáře je srozumitelné. Z odborného hlediska je ale přesnější představit si celou oblast poněkud střízlivěji. Velká část lidského psychického fungování skutečně probíhá mimo naše aktuální vědomé uvědomování. Automaticky vyhodnocujeme situace, vytváříme asociace, reagujeme emočně, používáme naučené strategie a předvídáme, co bude následovat.
Nemusíme si přitom vědomě říkat: „Teď použiji vzorec, který jsem se naučil v osmi letech„. Prostě reagujeme. A právě tato skutečnost je podle mě jedním z důvodů, proč někdy nestačí problém pouze rozumově pochopit. Ne všechno, co jsme se naučili zkušeností, lze změnit samotným vysvětlením.
Neuroplasticita: staré reakce nejsou rozsudkem na celý život
Tady se hlubinná terapeutická zkušenost zajímavě potkává se současnou neurovědou. Mozek není po dokončení dětství hotový a neměnný orgán. Nervový systém si i v dospělosti zachovává schopnost měnit se v reakci na zkušenost, učení a prostředí – tedy neuroplasticitu. Současný výzkum neuroplasticity ukazuje, že zkušenost a učení mohou být spojeny s funkčními i strukturálními změnami nervového systému. To je důležitá zpráva, ale také místo, kde je potřeba být odborně opatrný.
Neuroplasticita sama o sobě nedokazuje účinnost regresní terapie. Bylo by velmi snadné napsat, že „regrese přepisuje mozek díky neuroplasticitě“. Takové tvrzení by ale šlo dál, než nám současné vědecké poznání dovoluje. Neuroplasticita nám říká něco obecnějšího – a podle mě mnohem zajímavějšího: to, co bylo naučeno zkušeností, nemusí být navždy neměnné. Paměť se při vybavení nemusí jen „přehrát“
Ještě zajímavější oblastí je výzkum rekonsolidace paměti. Zjednodušeně řečeno: když je určitá již uložená vzpomínka znovu aktivována, za určitých podmínek může vstoupit do procesu, během kterého může být aktualizována. Výzkum tohoto mechanismu je velmi zajímavý právě pro terapii, přestože převod laboratorních poznatků do klinické praxe má své limity a výsledky nejsou jednoduché ani univerzální.
A tady vidím důležitý styčný bod s hlubinnou prací. Minulou událost změnit nemůžeme. Měnit se však může způsob, jakým je minulá zkušenost propojena s naším současným emočním prožíváním a jednáním. A právě to mě jako terapeuta zajímá.
Co lze od regresní terapie očekávat?
Při regresní terapii pro mě není podstatné, jak dramatická nebo neobvyklá událost se klientovi vybaví. Význam mají především prožitky, které jsou s ní spojené, a jejich následné zpracování. V průběhu regrese se klient vrací ke konkrétním událostem a znovu prochází jejich emočními a tělesnými prožitky. Právě jejich abreakce a zpracování tvoří podstatnou část terapeutické práce.
Z dlouholeté praxe jsem se naučila sledovat především to, v jakém stavu člověk do procesu vstupuje a co se v jeho prožívání mění po jeho dokončení. Samotné vybavení vzpomínky je důležitou součástí procesu, skutečný význam práce se však ukazuje především v tom, zda dochází ke změně problému, kvůli kterému klient přišel.
Jak se může změna po regresní terapii projevit?
Někdy je změna patrná bezprostředně, jindy se postupně ukazuje až v běžném životě. Může se projevit výraznou úlevou, větším vnitřním klidem, menší intenzitou původní emoční reakce, větším odstupem od situací, které člověka dříve silně zasahovaly, schopností lépe nastavovat vlastní hranice nebo větší svobodou v rozhodování. Člověk může postupně zjistit, že to, co dlouhou dobu ovlivňovalo jeho prožívání a jednání, už nad ním nemá stejnou sílu.
Změna se může projevit také v tělesné rovině. Ve své praxi se setkávám s klienty, kteří po zpracování emočně zatěžujících zkušeností popisují zmírnění některých tělesných obtíží, zejména pokud byly provázány s dlouhodobým napětím, stresem nebo emoční zátěží. Tyto zkušenosti vnímám v kontextu propojení psychického a tělesného prožívání; regresní terapie přitom nenahrazuje zdravotní péči ani diagnostiku tělesných onemocnění.
Ve své knize Síla regresní terapie – Tajemství mysli, které mění život popisuji například klientku, u níž se po zpracování starých vztahových vzorců nezměnili lidé kolem ní – změnila se její vlastní reakce. Přestala automaticky vstupovat do některých starých způsobů fungování a i v konfliktních situacích začala reagovat jinak.
Právě změnu v následném prožívání a fungování člověka proto považuji za jedno z nejdůležitějších měřítek regresní práce. Ve své knize tuto širší perspektivu popisuji jako návrat k životu, který je plnější, smysluplnější a opravdovější. Smysl hlubinné práce tak podle mého pohledu přesahuje zpracování jednoho konkrétního problému a může se promítnout do způsobu, jakým člověk prožívá sebe, své tělo, své vztahy i svůj každodenní život.
Co mě tedy dlouholetá práce s regresí naučila?
Dlouholetá práce s regresní terapií mě naučila především pokoře vůči lidské paměti, prožívání i tomu, co během hlubinné práce dokážeme s jistotou vědět. Zároveň postupně změnila můj pohled na to, co je v celém procesu skutečně podstatné. Hloubka regrese ani období, do kterého se klient dostane, samy o sobě neurčují význam celé práce. Podstatné jsou prožitky spojené s vybavenou událostí, jejich abreakce a následné zpracování.
Právě proto dnes regresní terapii vnímám především jako hlubinnou práci se zkušeností člověka, jejíž skutečný význam se ukazuje v přítomnosti – ve změně jeho prožívání, reakcí a každodenního života.
Co dělá regresní terapeut?
Regresní terapeut odborně vede klienta celým procesem regrese, průběžně sleduje jeho stav a pracuje s událostmi i emočními a tělesnými prožitky, ke kterým se klient během regrese vrací.
Jeho úkolem je proces odborně vést, sledovat klientův stav a pracovat s událostmi a prožitky, které se v průběhu regrese skutečně vybavují.
Důležitou součástí této práce je nesugestivní vedení. Terapeut klade otázky tak, aby klienta nesměřoval k předem očekávanému obsahu, události ani jejímu významu. Terapeut postupuje podle toho, co klient skutečně vybavuje a prožívá, a vede jej procesem tak, aby mohlo dojít k potřebné abreakci a zpracování souvisejících prožitků.
Kvalitní vedení regrese proto vyžaduje mnohem víc než znalost samotného technického postupu. Terapeut potřebuje umět pracovat s intenzivními emocemi a tělesnými reakcemi, orientovat se v průběhu procesu, rozpoznat jeho jednotlivé fáze a přizpůsobovat vedení aktuálnímu stavu klienta. Stejně důležité je znát hranice metody a vlastní kompetence a dokázat posoudit, kdy je vhodné zvolit jiný postup nebo doporučit jiný typ odborné péče.
Samotnou techniku regrese je možné se naučit poměrně rychle. Schopnost kvalitně vést člověka celým procesem se však opírá o hlubší porozumění metodě, praktickou zkušenost a terapeutické dovednosti.
Regresní terapie mýma očima
Regresní terapie mě i po mnoha letech práce stále fascinuje. Především tím, jak složitá je lidská zkušenost a kolik z toho, co dnes prožíváme jako samozřejmou součást sebe sama, má svůj vlastní příběh.
Dlouhá praxe mě zároveň naučila přistupovat k této metodě s respektem. Nehledat za každou cenu velká vysvětlení, nepovyšovat vlastní interpretaci nad zkušenost klienta a ponechat prostor i tomu, čemu zatím úplně nerozumíme. Možná právě v tom dnes vidím jednu z největších hodnot hlubinné práce. Člověk může porozumět souvislostem svého příběhu, zpracovat zkušenosti, které v něm zanechaly výraznou stopu, a získat větší prostor pro to, jak chce svůj život prožívat dál.
Minulost už přepsat nemůžeme. Můžeme však změnit její místo v našem současném životě. A právě to je pro mě podstatou regresní terapie.
Chcete pokračovat dál?
Kurz regresní terapie
Naučte se regresní terapii prakticky
Kurz pro začátečníky, kteří chtějí porozumět metodě a naučit se ji bezpečně a systematicky používat.
OBJEDNAT KURZ →
Regresní terapie
Zažijte regresní terapii osobně
Individuální regresní práce zaměřená na zpracování konkrétního tématu, prožitků a souvisejících událostí.
OBJEDNAT SEZENÍ →
Kniha o regresní terapii
Poznejte regresi více do hloubky
Kniha Síla regresní terapie – Tajemství mysli, které mění život propojuje principy regresní práce, zkušenosti z praxe a skutečné příběhy.
OBJEDNAT KNIHU →O autorce
Mgr. Klára Hanzalová
psycholožka, terapeutka a lektorka
Mgr. Klára Hanzalová je psycholožka, terapeutka a lektorka s 23letou praxí. Dlouhodobě se věnuje regresní terapii a hlubinným terapeutickým metodám, které také vyučuje. Je autorkou knihy Síla regresní terapie a vlastních terapeutických postupů.
Časté otázky o regresní terapii
Praktické odpovědi na otázky, které lidé před regresní terapií často řeší.
Je člověk během regresní terapie při vědomí?
Ano. Při regresní terapii klient komunikuje s terapeutem a aktivně se účastní celého procesu. Vrací se ke konkrétním událostem a pracuje s emočními a tělesnými prožitky, které se s nimi pojí.
Musím při regresní terapii věřit na minulé životy?
Ne. Pro regresní práci není podstatné, zda člověk věří na minulé životy. Klient může během regrese vybavit různé události a zkušenosti; terapeut přitom nemusí rozhodovat, zda každý jejich detail představuje historickou skutečnost. Podstatná je práce s prožitkem, který se s vybavenou zkušeností pojí.
Co když si během regrese nic nevybavím?
Regresní práce nestojí na požadavku vybavit si předem očekávanou událost. Terapeut klienta nesměřuje k určitému příběhu ani k předem stanovenému vysvětlení. Postupuje podle toho, co klient v průběhu procesu skutečně vybavuje a prožívá.
Může mě regresní terapeut ovlivnit svými otázkami?
Právě proto patří mezi důležité zásady kvalitní regresní práce nesugestivní vedení. Terapeut klade otázky tak, aby klienta nesměřoval k předem očekávané události, obsahu ani jeho významu. Vychází z toho, co klient skutečně vybavuje a prožívá.
Je regresní terapie jen o vzpomínkách z dětství?
Regresní práce se neomezuje pouze na určité životní období. Podstatné není, jak hluboko do minulosti se klient dostane, ale zda se během procesu dostane k událostem a prožitkům, které souvisejí s tématem, se kterým přichází.
Jak poznám, že pro mě regresní terapie něco změnila?
Změna se nemusí projevit pouze během samotného sezení. Někdy ji člověk zaznamená bezprostředně, jindy až následně v běžném životě – například ve svém emočním prožívání, reakcích, vztazích, rozhodování nebo v tom, jak silně na něj působí situace, které jej dříve výrazně zatěžovaly.
